Košík
0
0,00 Kč
Můj příběh
Jmenuji se Hanka a je mi 41 let. Můj život byl všechno, jen ne jednoduchý. Prošla jsem si nefunkční rodinou, hlubokým dětským traumatem, závislostí na drogách a nakonec i rakovinou. Ale nezlomilo mě to. Naopak – dnes chci sdílet svou cestu, protože věřím, že i z těch nejtemnějších míst se dá vyjít zpátky na světlo. A že naděje je vždycky volba. Stejně jako změna.
"Moje úplně první vzpomínka z dětství není žádná pohádka. Bylo mi šest let, když jsem našla svou babičku mrtvou. Ležela tiše, bez hnutí, její tělo bylo studené a těžké. Nechápala jsem, co se děje. Šla jsem za mámou a se smíchem jí řekla: "Babička je mrtvá." Dnes už vím, že to nebyl smích – byla to obrana. Dětský mozek se v šoku snaží najít cestu, jak přežít.
Pamatuju si to ticho. Ten chlad.
Dotek její ruky – studené, bez života. A já, šestiletá holčička, která nechápala smrt… jen cítila, že se něco navždy změnilo. Že odteď už nic nebude jako dřív. A nikdo to nevysvětlil. Nikdo mě neobjal.
Od té chvíle jsem se učila žít s tím, že mě nikdo nevidí. A tak jsem se stáhla. Do sebe.
A nakonec – do drog.
Ve svých deseti letech jsem poprvé držela v ruce cigaretu. V pubertě už jsem pila tvrdý alkohol, kouřila trávu a v šestnácti si dala svoji první dávku pervitinu. Věděla jsem, že je to špatně. Ale věděla jsem taky, že je to jediné místo, kde jsem na chvíli necítila bolest. A doma? Doma jsem byla pořád ta stejná „neviditelná holka".
Ne proto, že bych chtěla být ‚‚cool". Ale protože jsem chtěla na chvíli necítit vůbec nic. Uvnitř mě už bylo tolik bolesti, že jsem prostě jen potřebovala vypnout. Odpojit se. Zmizet. A drogy mi tu iluzi nabízely – bez otázek, bez výčitek.
Byly to roky plné zoufalství. Dvakrát jsem se předávkovala. Dvakrát se dotkla smrti. A přesto jsem pořád dýchala. Jen jsem už nevěděla proč.
Pak přišlo jedno ráno. Tělo bez síly, duše na dně, hlava plná hlasů, které říkaly, že je konec. Ale někde uvnitř mě se ozval i jiný hlas. Slabý, ale pevný:
"Buď umřeš nebo se zvedneš."
Sbalila jsem si pár věcí a odešla do léčebny. Sama. Dobrovolně. Z posledních sil.
Byla jsem na dně. Uvnitř úplně prázdná. Bez špetky lásky k sobě. Bez pocitu, že mám nějakou cenu. Jen hromada viny, studu a ticha. Ale právě v té naprosté prázdnotě jsem ucítila šanci.
Možná to znáš – ten okamžik, kdy si řekneš: ‚‚Buď skončím, nebo začnu znova."
A tak jsem začala. Po malých krůčcích. Učila se, že moje minulost mě nedefinuje. Že mám právo cítit. Že mám právo žít. A že i když jsem byla rozbitá, pořád se dá začít skládat znova.
A pokud jsi dnes na dně ty, vím, jaké to je. Ale věř mi – když se odrazíš, můžeš vyletět výš, než jsi kdy byl.
Když jsem se konečně odvážila otočit pohled dovnitř a začít hledat samu sebe, vybavila se mi vzpomínka, kterou jsem dlouhé roky držela zavřenou někde hluboko, kde nebolela – nebo jsem si to alespoň myslela.
Vzpomínka na fyzické napadení. A s ní přišlo pochopení. Najednou všechno začalo do sebe zapadat. Uvědomila jsem si, proč jsem se celý život cítila bezcenná, proč jsem si nedokázala věřit, a proč jsem se i v přítomnosti druhých cítila sama.
Jako bych konečně našla ten chybějící dílek skládačky, kvůli kterému všechno doteď nedávalo smysl. Ano, znovuprožití té bolesti mě stáhlo až na dno, kde bylo těžké dýchat, ale právě tam – v té největší temnotě – začala moje cesta k uzdravení.
A i když to bolelo, nelituju toho. Protože od té chvíle už ve mně není ten neuchopitelný, tísnivý pocit, co se mi celý život usazoval na hrudi jako kámen. Už se neptám, jestli jsem dost dobrá. Můj dech je lehčí. A konečně vím, kdo jsem.
Možná i ty nosíš v sobě vzpomínku, kterou jsi zakopal hluboko, protože tě bolela. Ale věř mi – pravda tě nezničí. Pravda tě osvobodí. A možná právě tam, kde to nejvíc bolí, začíná tvoje nová síla.